Noční vlak do Lisabonu je bezmála dvacet let starý román švýcarského spisovatele a filozofa Petera Bieriho, píšícího pod pseudonymem Pascal Mercier.
Do portugalského hlavního města obnovil koncem března své přímé lety z Prahy portugalský národní letecký dopravce TAP Portugal. Přiletět do Lisabonu s ním můžete až třikrát do týdne, a to i pozdě večer, téměř na prahu noci. Proto jsem svému dnešnímu blogu propůjčil část názvu Bieriho románu.
Pobývat v Lisabonu je příjemné na jaře, v letních dnech, během podzimu i v zimě. A to nejen kvůli blízkosti Atlantiku, pláže a promenády na jehož pobřeží jen kousek za městem jsou nádherné a romantické a příboje fascinující v každém ročním období. A stejně tak ani ne jen kvůli koláčkům pastéis de nata vrchovatě naplněným žloutkovým krémem, jimž se navyká stejně rychle jako vánočním vanilkovým rohlíčkům.
Žlutá, modrá, červená a bílá barva dominující jeho činžovním domům a palácům, podtržená kamenem a mramorem, Lisabonu sluší, ať už se Slunce do omítek a zdí opírá ostrými letními paprsky anebo je jen tak zlehka pošimrává těmi podzimními.
Zdaleka nejhezčí však Lisabon, Lišboa, bývá, jakmile mu žakarandy zjara dodají fialový nádech.
To pak malíři na lisabonských náměstích, v parcích i v křivolakých uličkách rozkládají židličky a své stojany s plátny a papíry, anebo jen tak se štětci, fixami a pastelkami sami nebo ve skupinkách s dalšími ležérně polehávají a posedávají, a zkouší co nejvěrněji zachytit fialově, nachově a purpurově kvetoucí stromy. I keře, co tytéž barvy přes ploty lisabonských zahrad vylévají do ulic.
Právě teď Lisabon rozkvetl. Vydrží mu to několik měsíců.
Už se do něj těším.
