Gustav Klimt, jehož otec pocházel ze severních Čech, byl rakouským malířem v období bezstarostných krásných časů předcházejících výstřelům první světové války, nostalgicky označovaných za Belle Époque. Své portréty si u něj objednávala vídeňská smetánka. Klimtovu stopu najdeme i u nás. Jeviště a hlediště libereckého divadla dodnes odděluje jeho opona. A Graz s Prahou ještě před šesti lety spojoval expresní vlak rakouských drah s malířovým jménem.
Mnohé jeho obrazy byly mlčenlivými svědky dějinných událostí a rodinných tragédií. Vyprávět by mohly nejméně tolik, co náhrdelník z televizního seriálu z počátku devadesátých let.
Před šesti lety jsem zhltnul román americké novinářky a spisovatelky Anne-Marie O’Connor Dáma ve zlatém, téhož roku pod stejným názvem i zfilmovaný. Dáma ve zlatém, označovaná za rakouskou Monu Lisu, je Klimtovým portrétem manželky česko-rakouského bankéře a cukrovarníka židovského původu Ferdinanda Bloch-Bauera. Jmenovala se Adele a proto i původní název Klimtova obrazu, olejomalby na plátně doplněné zlatem a stříbrem, byl Zlatá Adele. Dokud ho za druhé světové války na Dámu ve zlatém nepřejmenovala vídeňská galerie Belvedere, aby tím zpřetrhala jeho spojování s původními vlastníky.
Nechci tu vyzrazovat děj románu ani filmu. Příběh Klimtova obrazu odvyprávějí lépe než já. Napíšu jen, že snahy o návrat Zlaté Adele do rodinných rukou trvaly řadu let. Pro dědičku skončily příznivým rozhodnutím mezinárodní arbitráže až v roce 2006.
Fajnšmekrům doporučím spíš knihu než film. Je v ní řada detailů a souvislostí, které se na plátno nedostaly.
Média tento týden informovala o podobném případu, tentokrát z Francie. Židovské rodiny Zuckerkandových a Stiasnyových tam před válkou vlastnily jiný Klimtův obraz Růžové keře pod stromy. V roce 1938 byly ale přinuceny prodat ho sympatizantovi nacismu, v jehož vlastnictví zůstal až do osmdesátých let. Z jeho pozůstalosti ho pak odkoupilo pařížské muzeum d’Orsay a Francie teprve až v těchto dnech, tři čtvrtě století po skončení druhé světové války, souhlasila s jeho vrácením potomkům původních vlastníků.
Kdykoli zaslechnu jméno Gustava Klimta, vyvolává to ve mně představu obrazů, co po desetiletí mlčky visí na stěnách evropských galerií a trpělivě čekají na své znovuobjevení a návrat do rodin, jejichž členy, kteří tu už dávno nejsou, Klimt kdysi maloval…
