Moji přátelé si už zvykli, že si při společných cestách po evropských metropolích fotím advokátní cedulky. Postříbřené. Pozlacené. Ty větší s logy kanceláří a jmény všech advokátů v nich. I ty menší, prosté a jednoduché. Advokátní kanceláře jsou na každém rohu i v Krakově, Amsterodamu, Římě, Miláně, Barceloně, Madridu, Portu, Lisabonu. A bůhvíkde všude jinde jsme spolu s přáteli v posledních letech byli.
Vlastně by jim do toho vůbec nic nebylo, kdyby se nespoléhali na to, že často a rád fotím. Cokoli. Kdekoli. Nejvíc z naší výpravy. Zatímco oni si z našich cest domů vozí pár desítek snímků, já desetkrát tolik. Stala se z toho pravidelnost. Jistota. V narážce na reklamu Harvardského investičního fondu z počátku dravých devadesátek tomu mí přátelé říkají jistota desetinásobku. Zkrátka že nic nezůstane nezdokumentované, protože pokud jsem šel okolo, vyfotil jsem to zleva i zprava, pohrál si se stíny, s lidmi, s atmosférou a stejné místo vyfotil aspoň třikrát nebo čtyřikrát jinak. A pak domů přivezl desetkrát víc fotek než oni. Z nichž si pak některé vyberou do svých alb.
Proč si ty cedulky vlastně vůbec fotíš? Zprvu jsem odpovídal, abych se naučil, jak se advokát řekne holandsky, polsky, italsky, španělsky, portugalsky. Copak se sem vrátíš, aby Ti to někdy bylo užitečné? Pak jsem tvrdil, že abych se mohl obracet na místní advokáty, kdyby tu mí čeští klienti potřebovali něco zařídit. Jako kdyby sis je nemohl vyhledat na internetu nebo nechat doporučit od svých kolegů. Nakonec jsem argumentoval stavovskou sounáležitostí a hrdostí vyfotit si cedulky zahraničních kolegů.
Byl začátek července. Slunce se opíralo do dlažby i do budov. Zostřovalo žluté a bílé barvy, tak typické pro lisabonské domy a paláce v centru města. Celou portugalskou metropoli zalilo a rozpálilo.
Seděli jsme na břehu řeky Tejo, která se jen pár kilometrů od nás vlévala do Atlantiku, a popíjeli gin s tonicem. Fotím si je, protože mám rád příběhy. Přerušil jsem naše mlčení. Ticho však okolo nás nepanovalo. Pouliční zpěvák tu na elektrickou kytaru hrál světové hity. Poslouchali jsme ho. Šlo mu to. Každé léto tu takhle někdo vyhrává. Tohle místo, náplavku, mám v Lisabonu nejradši. A teď jsem sem vzal své přátele.
Představuju si, jak u domovních dveří vedle těch cedulek zazvoní. V létě jim nebude vadit počkat na ulici o něco dýl, dokud se v domovním zvonku neozve asistentka. Ale v podzimním dešti a v zimě budou dovnitř chtít co nejrychleji, aby se ohřáli. Překročí prahy advokátních kanceláří patřících těm, co mají svá jména vrytá do cedulek vedle zvonků. Posadí se do jednaček. Začnou probírat svou situaci. Řešit svůj život.
Došli jsme si pro další gin s tonicem. Dobře, ale proč to všechno? V Římě, v Madridu a teď i v Lisabonu?
Připili jsme si. Na zdraví. Na náš výlet do Lisabonu. Na všechny ty příběhy místních lidí, o kterých se nic nedozvíme, přestože jsou součástí tohohle města.
