Hned v úvodu na sebe bez mučení prozradím, že nejsem nezaujatý. Ve zpravodajství České televize jsem před lety pracoval. A i když jen půl roku, poznal jsem v ní za tu dobu hodně novinářů, s nimiž jsem dodnes v kontaktu. V práci jsou to profesionálové a v soukromí bezva lidi. Přestože jsem později zjistil, že je mi profesně bližší psaná novinařina, mám Českou televizi rád. Záleží mi na ní. I na její radě a jejím obsazení. A proto jsem si prošel seznam šestapadesáti kandidátů, které příští týden vyslechne sněmovní volební výbor a vybere z nich dvanáct semifinalistů. Třikrát tolik, kolik nových televizních radních – čtyři – pak zvolí plénum Sněmovny. Ti by do svých funkcí měli nastoupit koncem května.
Mezi kandidáty mne zaujalo jméno Ivany Janů.
Z politických důvodů nemohla dlouho studovat. Do Sametové revoluce pracovala jako podniková právnička. Možnosti plného profesního uplatnění se jí nabídly až zkraje devadesátých let. Byla poslankyní, místopředsedkyní Kesslerova Ústavního soudu, soudkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, poté znovu soudkyní (prvního Rychetského) Ústavního soudu a šéfkou Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ).
S Ivanou Janů jsem loni, kdy jsem pracoval v Lidových novinách, udělal dva rozhovory. A oba ve mně zanechaly silný dojem.
Loni na jaře jsme si spolu povídali o ochraně osobních údajů za nouzového stavu, vývoji judikatury k zákonu o svobodném přístupu k informacím a o novém oprávnění ÚOOÚ rozhodovat „stošestkové případy“ informačním příkazem.
Půl roku nato Ivaně Janů její pětiletý mandát v čele ochránců dat skončil. Náš druhý rozhovor byl proto bilanční. A dotkli jsme se v něm i médií. „Z případů řešených u Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii jsem si přinesla cenný poznatek o roli médií v totalitních státech. Dokáží rozpoutat tak nenávistnou, lživou, etnickou kampaň, že lidé přestanou rozumně uvažovat a jen se neadresně a agresivně mstí komukoliv. Mnohdy ze strachu. I z tohoto balkánského konfliktu vyplynula zkušenost, že se média svou předchozí kampaní zasloužila o to, že u konkrétních obětí přestala být nejprve respektována jejich lidská důstojnost a následně přestaly být v očích veřejnosti i lidmi. Je to tedy právě role médií, kterou při sledování vývoje v zahraničí nepodceňuji,“ řekla loni Ivana Janů.
Její kandidaturu do rady České televize jsem nečekal. Je pro mne (a určitě nejen pro mne) příjemným překvapením. O to víc, že mne už loni v září zajímalo, čemu se bude po odchodu z ÚOOÚ věnovat. „Můj život za socialismu byl direktivně ovlivňován plánováním. V každé sféře života se dlouhodobé, střednědobé i krátkodobé plány musely plnit za každou cenu. Třeba i podvodem. Od té doby mám k plánům averzi. Ale určitě vás mohu ujistit, že se nebudu věnovat pletení ani háčkování,“ odpověděla mi tehdy.
Být v radě České televize by Ivaně Janů slušelo. Přeju to jí i České televizi.
A oběma jim držím palce, aby to vyšlo.
