Covidová doba, o intenzivním lockdownu nemluvě, mne nutí zůstávat doma. Mám-li svou denní dávku home-officové práce hotovou, zabývám se domácími pracemi, které bych za běžných okolností (jimž my, právníci, říkáme za pravidelného běhu událostí) z různých důvodů nejspíš odložil.
Většinou uklízím. Postupuji při tom ale asi tak stejně rychle jako mistr Bílek ve filmu Kulový blesk. Nezdržuji se ani tolik u brazilské kávy jako spíš u předmětů, které bych měl vyhodit.
Občas úklid přeruším, to když najdu něco zajímavého. Jako právě teď. Sedám si na stoličku, na níž jsem dosud stál, abych přebytečného harampádí zbavil i ty nejvyšší poličky ve skříni, kde jsem objevil…, můj ty bože, své školní sešity. Tenhle je nadepsaný Právní dějiny evropských zemí a USA. Počítám, kdyže jsem to vlastně na právech chodil do prvního ročníku. Před třiadvaceti lety.
Tak to chce dobrou brazilskou kávu. Mistře, vy zlobíte. Už ji usrkávám z hrnku. Prohlížím si sešit téměř tak jako mistr Bílek předměty, jichž se nechtěl při největší akci v dějinách stěhování – dvanáctisměně bytů zbavit. Sešit je zachovalý. Stejně jako všechny další, které tam s ním byly schované. Otvírám ho téměř obřadně. Čtu si své poznámky z přednášek a seminářů o právní historii. Vracím se o čtvrt století zpátky. Tehdy jsem psával psacím písmem, uvědomuju si. Už dávno píšu tiskacím. Je to rychlejší a jde to po mně i líp přečíst.
Zaujala mě stránka s přednáškou o common law systému. Objevuji dávno zapomenuté termíny.
Mou pozornost upoutal vykřičník. Text vedle něj je „…a právě proto nebudete nikdy anglickým soudcem!“ V závorce za ním následuje má vlastnoruční poznámka prý je zbytečné snažit se to pochopit.
To si vybavuju! Ptal jsem se profesora Vlčka, který nás učil právní dějiny, na jeden detail z rozhodovací praxe anglických soudců, o níž nám právě vyprávěl. „To je ale úplně jiný systém, pane kolego, oni si otázku, kterou mi teď dáváte, nikdy nepoloží,“ odpověděl mi. „Tomu nerozumím, pane profesore, proč ne?“ „No, nemají k tomu důvod, nevěděli by, proč by si ji měli klást,“ a když viděl mé rozpaky, dodal, „netrapte se tím, že tomu nerozumíte, právě proto nebudete nikdy anglickým soudcem.“
Jak to jen mohl vědět? Už tehdy? Co kdyby…
Měl pravdu. Nestal jsem se jím.
Brazilskou kávu jsem dopil a sešit vrátil tam, kde jsem ho po letech objevil. Tady se vyhazovat nebude. Příště se vrátím k těm ostatním.
