Zatímco Evropský soud pro lidská práva získal loni v Kateřině Šimáčkové pro následujících devět let nejlepší českou soudkyni, náš Ústavní soud v týž okamžik právě o takovou po osmi letech přišel. Odkazem, který po sobě Kateřina Šimáčková v jeho judikatuře zanechala, bude nutně přísně poměřován každý – ať už to vůči němu bude nebo nebude spravedlivé – kdo se ji rozhodne nahradit. Nebyl jsem proto sám, kdo byl na prezidentovu zřejmě již poslední nominaci do Ústavního soudu zvědavý.
Místo po někom, kdo byl ve všech ohledech nejlepší, nezaplníte někým, kdo je dobrý. Ani ne tím, kdo je lepší. Hledáte zkrátka druhého nejlepšího. Druhého nejlepšího v přirozenoprávním pohledu na svět a právo, protože právě takovými brýlemi se na ně Ústavní soud dívá. Druhého nejlepšího v práci s právními principy a zásadami, protože jimi, a ne doslovnou aplikací paragrafů, se právo utváří a právní vztahy ožívají i tam, kde o nich psané právo dosud mlčelo.
Nahradit Kateřinu Šimáčkovou bude velmi obtížné. Byla téměř platónskou ideou ústavního soudce. Fenoménem podobným Ivaně Janů a Elišce Wagnerové z období Havlova a Klausova Ústavního soudu. Laťka pro jejího nástupce je velmi vysoko a Senát ji nejspíš nesníží. Zaprvé to nikdy neudělal. A za druhé k tomu nemá důvod tím spíš, žádá-li ho prezident o souhlas jmenovat nového ústavního soudce právě namísto Kateřiny Šimáčkové.
Své divoké devadesátky nezažila jen naše společnost v prvních deseti letech po Listopadu. V následující dekádě jimi prošlo i české soukromé rozhodčí řízení. Úmyslně píšu soukromé, protože zákonem zřízené stálé rozhodčí soudy, jako třeba ten při Hospodářské a Agrární komoře, měly v našem právním systému vždycky své místo.
Krátce po vzniku exekutorské profese začaly u nás po roce 2001 vznikat i soukromé rozhodčí soudy. Jako rozhodci v nich často působili advokáti. Ba co víc, dokonce je i zakládali a vlastnili. Kritizoval to už bývalý předseda České advokátní komory Karel Čermák. „Soukromé soudnictví jako podnikání, to je hodně delikátní záležitost. Být spolumajitelem advokátní kanceláře a zároveň rozhodčího soudu, to je, jako když má lékař pohřební ústav,“ řekl v červnu 2011 v rozhovoru pro Lidové noviny.
Soukromé rozhodčí soudy se staly obrovským generátorem nešťastných lidských osudů. Rozhodcovské doložky byly sjednané ve prospěch soukromých úvěrových společností a bank. Mnoho lidí se nezaplacením jedné splátky dostávalo do situací, kdy jejich dluh byl splatný jako celek a oni pak soukromými rozhodci bez odvolání odsouzeni k jeho zaplacení. Následovala exekuce. Šlo o mechanismus na vytváření dluhových pastí, s jehož následky se potýkáme dodnes.
Před bezmála čtyřmi lety vynesla právě Kateřina Šimáčková spolu s ústavními soudci Šimíčkem a Davidem nález, kterým pro neplatnost rozhodčí doložky sjednané mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrovou společností zrušili rozsudky obecných soudů. Odkázali přitom na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu z roku 2011, podle něhož jsou rozhodčí doložky bez přímého určení rozhodce neplatné. Soukromý rozhodčí soud ale svůj nález přesto vydal na základě právě takové doložky. I když podle ústavních soudců musel už téměř rok po sjednocujícím stanovisku Nejvyššího soudu vědět, že je neplatná.
Nejlepším možným nástupcem Kateřiny Šimáčkové se proto nemůže stát ten, kdo cestou k Ústavnímu soudu sešel jako rozhodce z té, po níž se ve svých nálezech ubírala Kateřina Šimáčková.
